Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Moderní technický death u mladé generace nevymřel. A to ani po předání trendových otěží djentařům. Jedním z nejmladších výrazných přispěvovatelů do diskuse, která se zabývá tématem, kam až lze vytočit obrátky technického deathového extrému, jsou právě RINGS OF SATURN. Kapela, která staví na kytarové ekvilibristice a prstolamných dostizích, se od ostatních technicky nadměrně vybavených kapel liší hlavně tím, že se snaží do tvrdých technických aranží našroubovat hudební nadhled. Jinými slovy, kytaristé si prostě rádi hrají. Některé jejich finesy budí dojem parodie dance-floorových fláků, jiné kouzlí z chemickými vesmírnými zvuky nebo se pokoušejí o opravdu splašené pražcové závody. I když vokalista Ian Bearer vytahuje z paty ty nejextrémější hlasové rejstříky, nemůžete se zbavit dojmu, že je to vlastně zábavně veselé.
"zábavný technický ufo-death ze Saturnu"
Jejich příběh se začal psát před třemi čtyřmi roky v Californii, kdy si vydali první album. Následoval podpis u labelu Unique Leader Records, který jim ten samý materiál vydal oficiálně a teď se mi na stůl dokutálela dvojka nazvaná „Dingir“, která vyvolala spoustu internetových debat hlavně kvůli tomu, jak byla údajně nahrána. Za krátkou dobu své existence se metalová mláďata stačila poměrně dobře etablovat na současné scéně, střihnout si celou řadu koncertů s těmi největšími a dokonce jim mnohdy úspěšně dýchat na paty. U současné produkce RINGS OF SATURN se podařilo spojit deathcore, progresi a technicky náročnou hudbu se složitými aranžemi se zábavností a to není zas tak málo. Rozhodně se vyplatí sledovat jejich další kroky.
Veľa fantastického a rôznorodého death metalu vyšlo tento rok, ale toto poňatie mi je najbližšie. Nerdi citujúci pinkfloydovské, opethovské či cynicovské vplyvy s takouto ľahkosťou nad morbidangelovským kovom smrti, to je niečo prekrásne.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.