THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Moderní technický death u mladé generace nevymřel. A to ani po předání trendových otěží djentařům. Jedním z nejmladších výrazných přispěvovatelů do diskuse, která se zabývá tématem, kam až lze vytočit obrátky technického deathového extrému, jsou právě RINGS OF SATURN. Kapela, která staví na kytarové ekvilibristice a prstolamných dostizích, se od ostatních technicky nadměrně vybavených kapel liší hlavně tím, že se snaží do tvrdých technických aranží našroubovat hudební nadhled. Jinými slovy, kytaristé si prostě rádi hrají. Některé jejich finesy budí dojem parodie dance-floorových fláků, jiné kouzlí z chemickými vesmírnými zvuky nebo se pokoušejí o opravdu splašené pražcové závody. I když vokalista Ian Bearer vytahuje z paty ty nejextrémější hlasové rejstříky, nemůžete se zbavit dojmu, že je to vlastně zábavně veselé.
"zábavný technický ufo-death ze Saturnu"
Jejich příběh se začal psát před třemi čtyřmi roky v Californii, kdy si vydali první album. Následoval podpis u labelu Unique Leader Records, který jim ten samý materiál vydal oficiálně a teď se mi na stůl dokutálela dvojka nazvaná „Dingir“, která vyvolala spoustu internetových debat hlavně kvůli tomu, jak byla údajně nahrána. Za krátkou dobu své existence se metalová mláďata stačila poměrně dobře etablovat na současné scéně, střihnout si celou řadu koncertů s těmi největšími a dokonce jim mnohdy úspěšně dýchat na paty. U současné produkce RINGS OF SATURN se podařilo spojit deathcore, progresi a technicky náročnou hudbu se složitými aranžemi se zábavností a to není zas tak málo. Rozhodně se vyplatí sledovat jejich další kroky.
7 / 10
Vydáno: 2012
Vydavatel: Unique Leader Records
Stopáž: 41:16
Jak to nahrávali mám celkem na háku, poslouchá se to víc než dobře.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.